neděle 11. března 2012

Šógun

KNIHA 
Autor: James Clavell 


Šógun je jedna z knížek, které na mě natolik zapůsobily, že jsem se k nim po deseti letech vrátila a musela je přečíst znovu. Když jsem ji četla poprvé, o Japonsku jsem nic nevěděla - bylo mi takových 15 maximálně 16 let. Neměla jsem ani tušení o tamní mentalitě, poměrech ani o historii. Zapamatovala jsem si jen to nejvýraznější - tzn. kdo umře, kdo ne :-D

Při druhém čtení už jsem samozřejmě tušila, o co jde, ale přesto jsem byla překvapená hloubkou detailů zmíněných v této knize. Dokonce přemýšlím, jestli Clavell pro dramatičnost nepřeháněl. Hlavně co se týče počtů seppuku v knížce. Když by to tak v Japonsku fungovalo pořád, silně pochybuju, že by jich dnes bylo tolik - ten národ by prostě musel vymřít :-D  Co se týče historických událostí, podle toho, co jsem vypátrala, Clavell sice tak trochu používá básnickou licenci, ale spousta věcí/osob je tam založena na skutečných událostech.

Příběh se točí kolem dění po smrti vůdce, Taika, který díky neurozenému původu nemohl být jmenovám Šógunem (dostal pouze titul Taiko) a který po sobě zanechal nezletilého syna. Vládnout měla skupina 5ti regentů, kteří se na ničem neshodnou a zachovají mezi sebou rovnováhu natolik, aby se udržel status quo do té doby, než synáček povyroste a bude schopen vládnout. Jenže rovnováha mezi regenty je brzo narušena a pro jednoho z nich, knížete Toranagu, nastává doslova boj s časem o přežití za pomocí různých politických úskoků a nápaditých kliček...

Průvodcem s evropským pohledem je nám v knize lodivod - napůl Angličan a protestant k tomu - co ztroskotal u břehů Japonska a stane se figurkou v rukou mocných, kteří v něm vidí příležitost jak získat informace o západu jiným způsobem než od Jezuitů (katolíků), kteří se v Japonsku začali rozmáhat....

Takže tohle tak nějak je příběh podle knihy. Více se můžete dočíst třeba na Wiki:
Velice pozitivní věcí u popisu knihy na wiki je, že jsou tam uvedeny i skutečné historické osobnosti, kterými byly románové postavy inspirovány. Takže člověk může opravdu porovnávat...

Celkově jsem tedy z knihy nadšená. Rozhodně stojí za přečtení, všem ji doporučuju a hodnotím na 8 z 10. Jediné, čím jsem trochu zklamaná je nový český překlad. Před deseti lety jsem četla vydání někde z 80. let, kde kniha byla rozdělena na dva díly. Překlad mi přišel kvalitnější (nebo mě to tolik nepraštilo do očí - věty tam působily přirozeněji). Plus navíc, pokud si dobře pamatuju, tam byly i poznámky pod čarou a dodatek, co spoustu věcí vysvětloval. V novějším vydání z roku 2009 to už není, což je škoda. 


A teď ještě pár detailů, co mi uvíznuly v paměti:
  • Při čtení mne zaujal třeba jednoduchý popis meditace: Pokud se vám povede vyprázdnit si svou mysl a soustředit se jen na jednu věc, uvidíte třeba kameny růst nebo se můžete napít z prázdného šálku čaje... vážně to tak funguje? Pochopila jsem to vůbec správně?
  • Upoutal mne také vztah Japonců k masu. Díky budhismu prý v době 17. století nikdo v Japonsku nejedl maso (tedy až nejnižší vrstvu "nečístých", "eta", kteří se živili např. zpracováním kůží atd.). Všichni normální Japonci podle knihy jedli jen jediný druh masa a to rybí. Paradoxem pak také je, že podle knihy bylo mezi šlechtou populární třeba sokolnictví, takže zabíjení zvířat samotných Japoncům proti srsti nebylo.
  • V knížce se také mihne pro děj téměř zanedbatelná drobnost. A to otázka založení cechu kurtizán. Pokud je to pravda, do počátku 17. století byly v Japonsku jen prostitutky/kurtizány, které sice uměli zpívat, tančit a znali etiketu, ale museli se také prodávat. V knize se ale rozvíjejí plány na založení cechu, na vytvoření přímo celé čtvrti pro tyto účely a hlavně na oddělení pozdějších Gejš od kurtizán tak, aby se Gejša mohla soustředit pouze na umění.
  • Zapamatováníhodné pro mě byly třeba i velice vyhrocené vztahy mezi dvěma katolickými církevními řády, co v tu dobu působili v Japonsku. Nejprve tam přišli podle knihy portugalští Jezuité a vybudovali si tam poměrně silou komunitu na základě snahy pochopit japonskou mentalitu a přesto všemu vládli pevnou jezuitskou rukou. Ovšem španělští Františkáni, žebravý řád, přišli později, slepě kázali o křesťanství každému a podněcovali nenávist vůči budhistickým sektám... A pro tyhle všechny důvody a ještě další důvody se tyhle dva řády neměli rádi.
  • Další zajímavostí třeba je i důležitost tzv. Černé lodě, co každoročně vozila hedvábí z Číny do Japonska. Je zvláštní, že ještě na počátku 17.století Japonci neznali tajemství výroby hedvábí a byly tolik závislí na dodávkách z Číny. A ještě zvláštnější je, že když hedvábí tolik potřebovali proč ani u Japonců, tak ani u Číňanů nepřevládli ekonomické zájmy nad národním nepřátelstvím a nezačali spolu i přes spory obchodovat. Proč potřebovali k tomu prostředníky - Portugalce?

Nooo prostě musím si pořádně přečíst dějiny Japonska. Snad se tam dozvím více :-)


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...