Japonsko-druhá výprava

Lidičky, překvápko, jsem podruhé v Japonsku. Je to tu super. No, podívejte se na fotky. Zatím jsem na net dala fotky z Nikko, Kanuma festivalu a Kamikochi.


https://www.flickr.com/photos/mcdvojka/

Cestování po Japonsku - část 7. - Miyajima

V předchozím článku jsem popisovala své dojmy z Osaky. V tomhle bych ráda vyprávěla o svých zážitcích z ostrova Miyajima, který je známý díky svatyni na vodě. Byl to můj třetí den v Japonsku. Osaka na mne moc nezapůsobila, ale věděla jsem, že daleko hezčí a zajímavější věci mě čekají tento den.Vyrazila jsem hned ráno prvním vlakem, abych v Miyajimě byla co nejdříve.

Itsukushima shrine - hlavní podium a pohled z moře

Ubytování jsem měla zajištěné v jednom hostelu na pevnině hned naproti ostrovu. Nechala jsem si tam svou obří batožinu a vydala jsem se k přístavu. Budovy nástupiště nástupiště byly v rádoby historickém stylu a kupodivu ani nepůsobily kýčovitě. Pro mne bylo ale rozhodující, že měly střechu. Od rána bylo zataženo a v dobu mého odjezdu na ostrov jako naschvál začínalo kapat. Počasí se ještě jakž takž drželo během plavby na ostrov. Loď dokonce dělala kvůli turistům před ostrovem takový oblouk, aby si každý nadšený fotograf mohl pořídit snímeček brány se svatyní na pozadí.

Přístaviště v Miyajimaguchi

Přístaviště na ostrově se neslo v podobném duchu jako na pevnině. Opět budovy v historizujícím slohu. Atmosféru přístaviště jsem si moc dlouho nevychutnávala. Jen co jsem pořídila snímeček školní výpravy, co se řadila po příjezdu, tak se naplno rozpršelo. Mojí jedinou starostí se tedy stalo shánění deštníku. Nechtěla jsem s ním z ČR vozit s tím, že si při první příležitosti v Japonsku nějaký koupím, jenže jsem na to v Osace zapomněla.... prostě za blbost se platí a platí se i několikanásobně dráž. Pokud v Osace se dal takový ten obyčejný neskládací deštník sehnat už od 150 yenů, tady na ostrově se prodávali za cenu kolem 500 - což je na naše peníze cca 100 Kč. Není to sice mnoho, ale vědomí, že jsem ty peníze mohla třeba utratit za sladkosti zamrzí. Každopádně prodej deštníků je v Japonsku na každém rohu. Jen co se déšť spustil, bylo vidět, jak spousta obchodníků vynáší přede deveře stojany s deštníky, aby všichni viděli, že zrovna zde jsou v prodeji.

Typický suvenýr z ostrova - jejich plněné "buchtitčky" a jejich výroba.

Na Miyajimě to tedy s obchody není tak moc žhavé. Ale po cestě z přístaviště směrem k chrámu je jedna ulice, která je jimi lemovaná. Prodávají se tam hlavně suvenýry a sladkosti. Nejslavnější jsou jejich "buchtičky" ve tvaru javorového listu s náplní. Vypadají velice lákavě, ale když jsem měla možnost ochutnat vzoreček, tak mě nenadchly.

Za zmínku stojí také místní populace jelenů. Ti jsou považováni za posly boží. Takže jsou "nedotknutelní". Různě se tam prochází a polehávají kolem cesty. Občas loudí nějaké dobroty, ale většinou turisty prostě ignorují. A domorodí ostrované se proti nim brání tím, že všude jsou růžná vrátka a branky. 

Další kýčovité fotky, ale prostě je to tam nádhera a to i za deště....

Moje kroky postupně směrovaly ke slavné svatyni. Správně se jmenuje Itsukushima Shrine a stojí na pilířích v zátoce. Když jsem přicházela, zrovna byl příliv. Udělala jsem pár fotek chrámu a brány a nadšeně jsem šla dovnitř. Svatyně mne hned okouzlila. Jako kdybych se dostala do jiného světa. Zastřešené chodby lemované sloupovým působily jako labyrint a odkudsi se ozývala starodávná japonská hudba. Šla jsem za zvukem a k mému nadšení jsem zjistila, že mám možnost sledovat japonskou svatbu. Překvapilo mne, jak málo lidí se svatby účastní, přesto působila hodně vznešeně a až přímo posvátně. No posuďte sami z fotek. A pro představu o hudbě, tady jsem pro vás našla jedno video na youtube.

Japonská svatba

Chrámové budovy nebyly veřejnosti přístupné. Většinou se do nich dalo jen nahlédnout - jako v případě této svatby. Každopádně dalo se procházet po všech chodbách a snad z každé byl úplně kouzelný výhled. Nejvíce turistů okupovalo prostor před centrální halou. Buď si fotili chrám, nebo si z mola dělali fotky brány. Dále se ale moc nezdržovali. Takže jsem si mohla vychutnávat atmosféru, kde mezi chodbičkama doslova plují jednotlivé budovy. Ze stylu červených sloupů pak jen vybočuje jeviště divadla noir. Bylo to trochu těžší za daného počasí vyfotit, přesto ale je tam patrná borovice namalovaná na pozadí. Dlouhou dobu jsem dumala nad tím, proč zrovna borovice a teprve nedávno jsem se dozvěděla, že pomyslně reprezentuje obraz božstva, pro které původně hry noir byly hrány (teď doufám, že jsem to nepřekroutila, ale tak nějak to bylo v jednom dokumentu na NHK).

 Podium pro Noir divadlo a vstupní brána do budhistického chrámu

Ze svatyně jsem vylezla na její druhé straně. Přešla jsem most a byla jsem rovnou před budhistickým chrámem. Oproti Itsukushimě to byl ohromný kontrast. Budovy chrámu měly přírodní barvu, ale vyvěšené barevné praporky mu dávaly také své kouzlo. K mému překvapení jsem před branou zahlédla i rikšu s jejím řidičem. Na tak malém ostrově bych to nečekala, ale mezi důchodci a amíkama mohla být populární :-D

Tak takhle to vypadá u budhistů ;-)

Schovala jsem se v bráně a chvíly jsem pozorovala okolí. Lidé přicházeli i za deště. Nebyli to již turisté a pokud, tak nefotili. Vždy přistoupili před hlavní budovu s praporky, uklonili se, vhodili mince a šli k boční podlouhlé budově s menšími oltáři. Tam se opět uklonili a začali se modlit, nebo zapálili vonnou tyčinku.

Jakmile přešel ten nejhustší déšť vydala jsem se dál prozkoumávat ostrov. Při pohledu na vrcholky kopců zahalených v mracích jsem vzdala pomyšlení, že bych šla nahoru. (cestou je prý několik dalších chrámů a svatyní a navíc, ze shora bývá prý nádherný výhled....jenže... za pěkného počasí....). Raději jsem se tedy pokračovala podél pobřeží. Nebylo ale tolik zajímavé, obzvlášť když se opět rozpršelo. Jediné, na co jsem natrefila byl takový písčitý ostrov(poloostrov?) porostlý borovicema a s oprýskanou svatyní uprostřed.

 Ulička k muzeu a oprýskaná svatyně

Naštěstí podle mapky, tenhle ostrůvek měl být blízko muzea. Mapka byla na Japonský způsob. Spousta obrázků, ale polovina cest a odboček na ní chyběla. Tak jsem prostě nabrala směr a doufala jsem, že zrovna jdu tou správnou ulicí. Jdu si tahle okolo jednoho velkého starého dřevěného domu a najednou za jeho oknem zahlédnu nádhernou zahradu. Zvědavě nakukuji zkrz příčky dovnitř, ale moc toho nevidím. Rozhodnu se tedy dům zkusit obejít. Třeba je v něm z druhé strany nějaká kavárna.... kdepak....bylo to museum.

Nadšeně jdu dovnitř. Za pokladnou sedí taková velice stará paní. Neumí ani slovo anglicky, ale bez problémů pochopí, že chci vstupenku. Pak mi pokyne k držáku deštníků, jako že si ho tam mám nechat a poté k botníku. Musím si vzít papuče, ale zároveň mi naznačí, že tam, kde je tatami, tam se i papuče sundávají. Vše jde hladce, jen hned na rohem mne čeká menší zklamání. Nemůže se tam fotit :-( Takže vám tu nemůžu ukázat, jak to tam vypadalo a přitom by to za to stálo.

Museum je zřízeno v domě bohatého obchodníka. Celá budova doslova je prodchnutá téměř dvousetletou historií. Ochozené dřevěné podlahy, ohmataná futra posouvacích dveří... tatami matrace v obytných částech. Posuvné dveře dělící prostor na různé místnosti... úzké chodbičky mezi jednotlivými budovami, hliněné podlahy v hospodářské části.... a vše se obtáčí kolem nádherné zahrady. Pro mne první opravdová japonská zahrada, co jsem viděla z blízka. Nábytku je v obytné části po skromnu. Nevím, jestli staří Japonci opravdu byli takoví minimalisti, nebo jen se toho více nedochovalo. Každopádně to co bylo vystaveno, vzbuzovalo dojem starých truhel a komod, které třeba můžete vidět ve Valaškém muzeu. Překvapivě tam opravdu byla podobnost. Jen ty japonské byly samozřejmě menší a trochu jinak zdobené. Ještě větší podoba, byla u nářadí. U dobré poloviny exponátů jsem bez problémů poznala k čemu sloužily, protože až na drobné tvarové odlišnosti bylo stejné jako to v Čechách. Nevím, jestli už před 150ti lety byla globalizace na takové úrovni, nebo jestli funkčnost nářadí vždy vede k jednomu možnému tvaru... Každopádně bylo to velice zajímavé. A musím pochválit popisky. K mému překvapení je tam měli i v angličtině.

Bohužel, popisky nakonec nebyly všude. V nové části expozice - zadní část muzea, která obsahovala historii ostrova byla bez anglických popisků. Případně tam bylo jen jméno. Nechápu. Vypadalo to tam čerstvě po renovaci a oni se v dnešní době nezmůžou na vícejazyčný překlad. Přitom ve staré expozici to šlo. Každopádně dost se dalo rozumět i od pohledu. Navíc tam běželo i naučné video o chrámu atd a to bylo i v AJ. Takže jsem se i přesto dozvěděla spoustu nového.

 Sice se tam fotit nesmělo, ale já jsem neodolala, tu zahradu jsem zkrátka musela zachytit. Tak  jsem tam natočila rychle video (proto omluvte kvalitu snímků)

Z nové expozice se druhou stranou opět dostala do původních obytných prostor a v tu chvíly mne Japonsko doslova pohltilo.  Zrovna je poledne. Ještě před chvílí byli i za deště v zahradě zahradníci. Teď jsou někde na obědě. Z návštěvníků muzea najednou také nikdo nikde. A já zrovna přicházím po kamenném chodníčku do nejhezčí části domu, která dříve sloužila něco jako obývák. Dvě stěny jsou tam prosklené navíc v obou jsou otevřené posuvné dveře. Výhled do zahrady je naprosto úchvatný. Na podlaze je sice koberec, ale je tam i nízký stolek a kolem něj polštářky. V rohu je komoda plná poměrně nových knížek. Na pohled je jasné, že zde se může posedět a já toho s radostí využiju. Je tam cítit slabý svěží vánek od moře (kdo ví, kde se v tom ohraničeném prostoru vzal). Poslouchám bubnování kapek na hladině jezírka, pozoruji kapry, jak lapají po bublinách, obdivuji letité stromy i umně vytvarované stromky a keříky. Najednou vím, proč Japonci mají takovéto zahrady. Nejsou ke slunění ani k procházkám. Jsou stvořené k tomu, aby se pozorovaly za deště. V tuto dobu jsou nejkrásnější.

 Senjokaku s pagodou - když porovnáte velikost domů se Senjokaku, tak získáte představu, jak moc je to velká stavba

Pagoda a Senjokaku

Ohromný prostor uvnitř

Můj původní úmysl pobýt v muzeu hodinku se rozplynul. Zůstala jsem tam déle než dvě a ani jsem nemrkla, jak rychle to uteklo. Každopádně pak už byl nejvyšší čas se vydat zpět. Ještě jsem chtěla vidět Senjokaku, co stálo vedle pagody na kopečku nad hlavní svatyní. Je to ohromná budova, postavená slavným Toyotomi Hideyoshim. Původně tohle místo mělo být věnované obětem války, ale Hideyoshi zemřel dříve, než se budovu dokončili a nikdo jiný už to potom neudělal. Takže Senjokaku zůstalo bez stěn a s odhaleným trámovím. Původně mělo obsahovat více jak 1000 matrací (proto se tomu někdy říká "Pavilón tisíce matrací"), ale ve skutečnosti tam nikdy nebyly a samotná budova nakonec byla zasvětcená Hideyoshimu, jako místo k jeho uctívání - uprostřed ohromného prostoru je umístěn dřevěný oltář, který ještě více dává vyniknout rozlehlosti haly. Vidíte ven z jedné strany na druhou a přitom nad sebou máte střechu. A když už se dosytosti vynadíváte do stran, je dobré se podívat nahoru. Nejen, že uvidíte trámoví, zároveň jsou tam rozvěšené různé staré obrazy. Některé mají náboženskou tématiku, jiné jsou z mytologie a další obsahují scény ze života. Rozhodně doporučuju.

 Příliv a odliv

Cestou zpět jsem šla opět kolem hlavní svatyně. Už jsem se tam nechtěla ani zastavovat, ale při pohledu na moře jsem se zarazila. Tam, kde byla před pár hodinami voda, byl teď písek a bahno. Měla jsem tak štěstí. Nejen, že jsem viděla svatyni téměř při maximálním přílivu, já jsem ji nakonec viděla i při poměrně silném odlivu, což je opravdu znatelný rozdíl.

A teď ještě poslední perlička. Cestou na trajekt jsem dostala docela hlad. Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet místní pochoutky, co tam nabízeli podél cesty. Jedna z nich vypadala jako nějaký špíz a lidi si to poměrně často kupovali. Tak jsem se to rozhodla vyzkoušet. Ehm.... byla to asi nejhnusnější věc, co jsem v Japonsku jedla. Bylo to rozemleté krabí maso, zformované do válečku, napíchnuté na špejli a lehce ogrilované. Při přičichnutí z blízka to smrdělo po rybině, mělo to takovou pórovitou strukturu a chuť byla téměř nijaká s rybím nádechem. Ale já jsem se překonala a i tuhle hrůzu jsem snědla - bylo mi to líto vyhodit a vážně jsem měla hlad :-D

Pohled na Miyajimaguchi(tam je ten přístav) a okolní městečka na hlavním ostrově Honšů

Tak a to je o Miyajimě asi všechno. Viděla jsem sice asi jen polovinu místních atrakcí, ale i přes to jsem z tohohle malého ostrůvku nadšená. Dýchlo na mě to staré Japonsko, za kterým jsem tam jela, dozvěděla jsem se tam spoustu zajímavostí a i špatná zkušenost s jídlem je zkušenost :-D

Další bude článeček o Hirošimě. A doufám, že ho sesmolím brzo. Včera jsem si totiž koupila letenky na další cestu do Japonska. Jestli vše půjde dobře, tak tam poletím v říjnu. Už se nemůžu dočkat :-)

Jinak více fotek najdete na flikru v tomto albu: https://www.flickr.com/photos/mcdvojka/sets/72157633812172854/

Cestování po Japonsku - část šestá - Osaka

Tenmangu Shrine

Tenjinbashi-suji nákupní arkáda

Ze Sumiyoshi Taisha jsem jela vlakem do centra Osaky. Vystoupila jsem na zastávce Minamimorimachi. Trochu mi dalo práci se vymotat ze stanice. Přeci jen, najít ten správný východ je občas potíž i tady v ČR. Každopádně poměrně rychle jsem nabrala správný směr a našla vchod do zastřešené nákupní arkády na Tenjinbashi-suji. O podobných uličkách jsem slyšela hodně, ale na vlastní oči jsem viděla něco podobného jen v Soluni v Řecku a tam už je to díky historickým kořenům taky tak trochu "říznuté" tím orientálním nádechem. Japonské nákupní arkády jsou tedy daleko více čisté a prodává se tam trochu jiné zboží, ale mají společné to hlavní, spousta drobných krámků podél jedné ulice. Byli tu obchůdky se sladkostmi, s oblečením, jídlem, restaurace, ale pak taky třeba vetešnictví, kadeřnictví a zkrátka vše, na co si vzpomenete.

Tenmangu Shrine

Já jsem zabrousila do zelinářství. Předešlého dne jsem nabyla dojmu, že jídlo v Japonsku je poměrně levné. Okonomiyaki stály asi tolik, kolik by stály v restauraci v ČR. Jenže zelenina o ovoce, to je v Japonsku jiná. Tyhle dvě komodity jsou pekelně drahé. I pro obyčejné Japonce je teď luxus mít něco jako meloun (později jsem se na to ptala jedné Japonky a ta říkala, že prý nehorázně zdražily). Odešla jsem tedy ven  jen se dvěma většíma mandarinkama s tím, že cca za 100 Kč si je příště odpustím.

Mým cílem byl již zmíněný Tenmangu Shrine. Našla jsem ho poměrně snadno, rozhlídla jsem se okolo a hledala jsem místečko, kde bych si sedla a snědla ty příšerně drahé mandarinky. K mé radosti jsem v areálu našla něco jako odpočívárnu - přímo to bylo označeno jako "rest room". Sednu si tedy na lavičku, pojídám ovoce, když najednou přijde jeden Japonec. V klidu si zapálí, vykouří cigaretu a pak zas odejde. Za chvíly přijdou dva dědulové a udělají to samé a nikoho absolutně nezajímá, že já tam třeba něco jím. Rest room pro ně evidentně není nic jiného než kuřárna a to tam byly jediné lavičky v okruhu několika kilometrů!!  Trochu zklamání a co jsem tak pozorovala i později, japonští kuřáci jsou celkově hodně nevšímaví a bezohlední ke svému okolí.  

Tenmangu Shrine - vnitřek vstupní brány a jedna z nádherných dřevořezeb

 Řada luceren a lampionů pod střechou hlavního chrámu

Po jídle jsem si oběhla s foťákem kolem dokola svatyni. Byla vystavěná v úplně jiném stylu než Sumiyoshi Taisha. Připomínala mi víc budhistický chrám, než šintoistickou svatyni. Každopádně mě zaujala linie nádherně zdobených luceren pod střechou. Pozornost upoutaly i precisní dřevořezby, které sice z dálky moc nevynikají, ale o to víc uchvátí při bližším pohledu. Některé byly jako živé. Poslední výraznější vzpomínku pak ve mě zanechala vstupní brána. Byla ozdobena ohromným slaměným provazem, uprostřed na stropě byl nádherný čínský zvěrokruh a samozřejmě, zas byla zdobená dřevořezbami. 

Nakanoshima Rose Garden

Dalším mým cílem bylo Museum asijské keramiky. Orientální keramika se mi vždy líbila a tak to měl být jeden z vrcholů dne, jenže, ono tam ten den bylo zavřeno a na internetu o tom nebyla ani zmínka - tedy alespoň ne v té anglické části. Museum je umístěné na ostrově uprostřed řeky - myslím, že se jmenuje Okawa. Japonci tuhle část Osaky mají hodně rádi. Hned naproti museu je totiž jejich oblíbená budova. Myslím, že je to součást radnice nebo tak něco. Je postavená v evropském historizujícím stylu a Japonci to hrozně obdivují. To natolik, že ve stínu, hned za musem, tam seděla skupinka důchodců a i nějací mladí a všichni vzorně kreslili tenhle barák. Čas od času tam prošel někdo s mobilem a taky si ji vyfotil. Ne, že by to pro mě bylo velké překvapení, věděla jsem, že Japonci mají rádi všechno evropské/americké, ale přišlo mi to smutné, jak jsou unešení z něčeho, co by u nás nestálo ani za zmínku. 

 Růžová zahrada a ta budova, co všichni kreslili, je taková ta nízká uprostřed

Hned vedle musea keramiky začínala také růžová zahrada. Byla zrovna v plném květu, nádherně to tam všude vonělo a Japonci se tam k ní slétali jak včelky. Nepřeháním. Chvíly jsem tam seděla hned v u vchodu. Pozorovala jsem na jedné straně ty kreslící Japonce na druhé straně ty návětěvníky zahrady, jak vždy přijdou, udělají hromadné foto z mobilu před vhodem, pak chvíly něco cvakají (určitě dávají fotky na facebook) a pak teprve jdou dovnitř. Věkové skupiny se různily, ale žádné překvapení. Většinou to byli důchodci s vnoučaty a pak školačky nebo dámy ve středních letech s kamarádkami.

Já jsem se šla také dovnitř podívat. Zahrada byla opět evropského typu, ale krásně upravená a uklizená. Což je u nás vzácnost. V zahradě byla i restaurace - a ta přesně v té době kolem oběda lákala lidi. Každopádně ne všechny. Spousta Japonců poctivě oblétávala každou kytičku a dělala fotky. Byla to sranda je pozorovat.

Osacký hrad

Nezdržela jsem se tam ale dlouho. Mířila jsem ke hradu. Věděla jsem směr, ale díky tomu, že jsem prošla celou zahradou a přešla jiný most než jsem plánovala, tak jsem nevěděla přesně kudy. Každopádně Osaka na rozdíl třeba od Kyota není těžká na orientaci. Nabrala jsem směr a doufala jsem, že dříve nebo později dorazím k vodnímu příkopu. Cestou jsem si ještě zvládla koupit v jednom obchodě i krabičku s obědem. Vyšlo mě to asi na 160 Kč, což v porovnání s těmi mandarinkami je suprová cena. 

 Osacký hrad, z dálky vypadá autenticky

Vše šlo hezky podle plánu, vodní příkop byl tam, kde jsem předpokládala a tak mi nezbývalo nic jiného, než vydat se podle něj a hledat vchod do hradu. To bylo trochu dál, než jsem čekala, ale nakonec jsem dorazila k mostu a k mé radosti tam o kousek dál byly i lavičky. Byla jsem už docela uťapkaná a chtěla jsem si někde v klidu sníst oběd, tak mi ani nevadilo, že hned ty vedlejší okupuje parta japonských důchodců - rybářů a zvědavě si mě prohlíží. Pro ně zas musela být zábava vidět evropskou holku, jak zápolí s jídelníma hůlkama :-D

Při jídle jsem měla i pěkný výhled na hrad. Z dálky vypadal moc pěkně, impozantně. Jenže čím blíže jsem šla, tím víc bylo znát, že je to jen náhražka hradu. Z velké části je prý postaven z betonu a při pohledu z blízka je vidět, že tahle stavba nemá tu správnou atmosféru jak by měla být. Zkrátka je to poznat, i když se hrad navenek tváří, že je ze dřeva. Ke všemu je tam i věž s výtahem, což taky ruší dojem. Zkrátka když jsem to viděla, neměla jsem ani náladu jít dovnitř. Jsem doufala, že hrad bude postaven aspoň podle starých postupů, bohužel, Osacký hrad není. 

Při bližsím pohledu je zřejmé, že je to beton. Nic proti rekonstrukcím, ale když už, tak pořádně a podle původních metod.

Každopádně mne ale zaujala zahrada. Později jsem sice viděla daleko hezčí, přesto to jezírko s kapry a s kvetoucími azalkami po krajích mělo své kouzlo. Překvapivě si té zahrady lidi moc nevšímali. Naprostá většina návštěvníku - bylo jich tam požehnaně - se soustředila jen na hrad. Mne na hradě zaujala jen jediná věc, kolem hlavního ochozu na věži měl drátěnou bariéru. Tu jsem pak viděla i na jiných hradech - například v Hirošime. Ale nevím, na co je. Jediné, co mě napadá, je zábrana proti skokanům. Proti holubům to být nemůže, jsou tam totiž vidět velká "okna" ve výšce očí. No posuďte sami. 

 Hradní zahrada a hradby

Zajímavější než hrad samotný byly pro mě hradby a příkopy pod nima. Osacký hrad je jimi proslulý. Na NHK jsem před časem viděla dokument, který pojednával o vykopávkách z vodních přikopů. Pokud si dobře pamatuji, dříve míval hrad hned tři úrovně hradních příkopů a ve své době byl "nedobytný". Postavil ho slavný Toyotomi Hideyoshi. Tokugawa Ieyasu (později se stal šógunem) se snažil hrad dlouho dobývat, ale nedařilo se a tak musel začít zasypávat příkopy. Pak na chvíly uzavřeli příměří, ale než klan Toyotomi stihl příkopy znovu vykopat, mír by porušen a Tokugawa hrad dobyl. V dnešní době jsou obnoveny jen dvě úrovně příkopů - třetí totiž sahala až k řece, což je opravdu impozantní kruh. Ale i to co zbylo, je monumentální a tak se nedivím, že se ten hrad napoprvé nepodařilo dobýt. (trochu víc k historii hradu najdete tady, ale je to slabota, v angličtině je překvapivě málo materálů).

 Hradní brána a na pozadí jedna z těch výškových budov je museum historie

Osacké museum historie

Mojí poslední zastávkou bylo Osacké muzeum historie. Je umístěno ve výškové budově hned naproti hradu. Když jsem si plánovala svoji cestu po Osace, v nějaké recenzi jsem se dočetla, že tohle museum prý "rozhodně" stojí za návštěvu. Jak úžasnou tam mají expozici, že tam mají skvělý model předválečné Osaky v životní velikosti atd. atd. No, tuhle recenzi musel psát nějaký nevzdělaný amík, nebo já nevím. Osacké muzeum je pěkné, ale nadšená z něj rozhodně nejsem. Mám s čím porovnávat a tohle museum bylo jedno z těch horších, co jsem viděla. Za prvé, na to, že je moderní a poměrně nové, tak z takových 50% tam chyběly anglické popisky. Pokud tam byly, tak jen název věci - žádné vysvětlení a v japonštině tam byl vždy k tomu minimálně jeden odstavec, což člověka, pokud ho to zajímá, vyloženě naštve. Nemluvě o tom, že v japonštině tam vždy visel velký popis doby, časová linka atd. V angličtině tam měli jen na takovém stolečku kartičku s překladem - trvalo mi dvě tématické místnosti, než jsem jich vůbec všimla. Navíc ten den měli i rozbité audio průvodce, takže jsem byla absolutně bez šance.

Pohled z okna muzea - vlevo jsou vydět základy císařského paláce 

Jeden z modelů v museu

Pozitivně můžu ohodnotit výhled z horních pater musea. Na jedné straně na hrad, na druhé straně na archeologické naleziště jednoho z prvních císařských paláců - dnes je to uprostřed parku. Dále pak pěkně a detailně měli udělané modely. Bylo jich tam hodně a většinou zobrazovaly Osaku v různých obdobích. Takže člověk mohl porovnávat, jak se měnila architektura. Některé budovy byly udělané jakoby s řezem a bylo viděl jakou mělo strukturu trámoví, jak jsou rozestavěné místnosti uvnitř atd. Problém zas byl, že popisků v angličtině bylo strasně málo a špatně byly umístěné, takže jsem málokdy věděla, na co se koukám. Nejhůř byl právě udělaný výše zmíněný model ulice z dob naší první republiky. Realistické to nebylo ani náhodou. Pro jistotu to měli jako že v noci, aby to bylo málo osvětlené a nebylo vidět ještě víc nedodělků, ale hlavně, že jim tam zářili neony. Ovšem to lidem nevadilo. Spousta Japonců a ostatních turistů se před tímhle kýčem s radostí fotila i když v té tmě jim nemohlo být vidět ani do tváře :-D

Obrázek z plakátu k výstavě

Ale tak dost drbání. Jak už jsem říkala v minulých příspěvcích, Osaka pro mě byla dost zklamání, ale to právě hlavně díky výše popsaným zážitkům. Jedna věc mi ale pak k večeru zvedla náladu. V museu byla v tu dobu i výstava: Japanese ghosts and eerie creatures. Sice opět popisky v angličtině pokulhávaly, ale výstava byla nádherná. Byly tam jak staré japonské svitky (jeden například obsahoval průvod 100 démonů, což je třeba zmiňováno v manze/anime Nurarihyon no Mago), tak tam byli staré barevné japonské tisky. Některé výjevy jsem znala, ale naprostá většina pro mně byla novinkou.  Zajímavé také pro mne bylo chování Japonců. Výstava byla rozvěšená po stěnách ve dvou podlouhlých místnostech plus něco bylo ve vitrínách uprostřed. Japonci vždy u každé stěny nebo u začátku vitríny utvořili frontu a prostě postupovali dopředu. Žádné přecházení, žádné předbíhání. Prostě vzorně ve štrůdlu :-D

Více fotek a ve větším rozlišení najdete na flickru na této adrese:
http://www.flickr.com/photos/mcdvojka/sets/72157633800514366/

Tak a to je pro dnešek všechno. Jsem se zas rozepsala až až. Příště budu psát o Miyajimě, což je ta nádherná svatyně na vodě s bránou v moři.

Cestování po Japonsku - část pátá - Osaka

Sumiyoshi Taisha 

Druhý den v japonsku jsem kolem sedmé ráno dorazila před chrám Sumiyoshi Taisha. Po průchodu skrz Torii (to je ta japonská brána, která ohraničuje začátek posvátného místa) se mi otevřel úplně jiný svět. Hrozivé sochy lvích ochránců za branou, dlážděná cesta byla lemovaná kamennýma lucernama, za nimi staleté stromy omotané provazem a papírovýma třásněma, střechy všech budov zdobené ornamentálníma taškama... a přede mnou vysoký půlkruhový most přes kanál.

 Pohled od vstupní brány

Z dálky vypadal, že se pomalu na něj nevyškrábu, ale při bližším pohledu mi došlo, jak to japonci dělají. On ten most měl nahoru i dolů schody :-D Po překročení se mi naskytl pohled na vstup do hlavní části komplexu a před ním na očistnou studánku (temizuya), u které zrovna jeden postarší pán vše okolo kropil vodou. Prý aby ráno vše okolo bylo pomyslně čísté. Chvíly jsem ho pozorovala a pak jsem si váhavě šla zkusit tu slavnou Japosnkou rituální očistu.

 Fotka z vrocholu mostu

 Před branou...

Asi jsem vypadala hodně nešikovně, protože ten dědula mi ochotně začal ukazovat jak se to dělá správně. Zkrátka začínala jsem poznávat tu lepší stránku japonců. Hlavně těch starších. Jsou ochotní, vtřícní a vždy rádi pomůžou :-)

Vnitřní část komplexu mě uchvátila ještě víc než ta vnější. Staré dřevěné budovy postavené pro mě v neznámem stylu a nádherně zdobené doslova vyzařovali nádech posvátnosti. Záhadou se pro mě stala asi padesátka popsaných barelů, co byly vykládané na straně. Hodně dlouho jsem dumala, co v nich je a teprve o den později jsem se dozvěděla, že saké. Japonští bohové musí být neustále namol :-D

 Saké, spousta saké...

Dvě budovy v centru nádvoří měli u vstupu pověšenou velkou rolničku. Občas někdo kolem mě prošel, uklonil se před svatiní, vhodil minci do kasičky, zazvonil na rolničku, zase se uklonil a zatleskal. Já jsem samořejmě tohle musela zkusit taky. Jen jsem si počkala až tam nikdo nebude. Před cestou jsem si zapomněla pročíst, jak se správně chovat v šintoistickém chrámu. Každý to dělal trochu jinak, tak jsem si vůbec nebyla jistá, co je správně. Takže pokud se nechcete ztrapnit jako já, doporučuju si přečíst nějaký návod jak se slušně chovat před šintoistickou svatiní. A pozor, nepoplést s budhistickým chrámem! :-D

Stojím na hlavním nádvoří...

 Přede mnou...

Za mnou...

Procházela jsem postupně celým komplexem, fotila jsem co se dá až jsem v zadní části narazila na nádherný starý strom u jehož úpatí byl vybudovaný malý a docela i ošumtělý oltář. Nad ním byla ale dokonce stříška a kolem dokola prapory. Prohlížela jsem si to hodne zaujatě, obzvlášť když jsem si všimla, že miska s obětinou je položená přímu u stromu. V tu chvíly mě oslovil takový mladý Japonec. Mohlo mu být tak něco přes dvacet. Slušně se mě zeptal odkud jsem, jak se mi líbí v Japonsku atd.

Hlavní svatyně

Vykládal mi ochrámu, o tom, že ty stromy jsou posvátné. Že třeba jeden se jmenuje Přátelé. Ehm. na pohled je jasné, že to spíš budou Milenci a on si jen nevzpomněl na správné anglické slovíčko :-D Během řeči došlo ale i na to, že ta malá svatině přede mnou je zasvědcená bohu v podobě hada. A prý dokonce jim tak i jedno skutečné hádě žije :-) Rozloučili jsme se a já jsem pokračovala ve focení všeho v okolí.
 

 Strom ve kterém prý sídlí had

 Milenci, ne Přátelé, určitě! :-D

Nedošla jsem ale daleko. O pár kroků dál totiž bylo něco jako jedna z hlavních svatyní. Uvnitř krásně zdobená lampiony a za pultíkem s talismany seděla miko. To je japonská kněžka. Dala se s mnou také do řeči a pro změnu mi zas vysvětlila, že tohle je chrám Inari, bohyně úrody. Pak mi řekla, že za chvilku budou dělat ranní obřad na uvítání Inari a budou jí servírovat obětní jídlo. Dělají to tak dvakrát denně. Ráno a večer.

 Vnitřek svatině zasvědcené Inari

Opravdu, za chvilku se objevil kněz a k mému údivu, to byl ten týpek, se kterým jsem se před chvílí bavila u stromu. Teď v kněžském oblečení ale vypadal úplně jinak. S Miko přistoupili k oltáři. Hráli tam na buben, chřestili těmi jejich rolničkama a zároveň odříkavali nějaké texty. Občas kněž zamával takovou hůlkou s papírovýma třásněma na konci a pak předložili obětinu na oltář úplně v zadu. Stála jsem tam úplně bez dechu. Kouzelná atmosféra chrámu prozářená několika paprsky ranního slunce, plápolající svíce, starodávný rituál, záhadně a melodicky znějící japonská slova a primitivní hudba.... Nepopsatelně magické. Trvalo to takových 15 minut. Možná déle, ale já jsem to celou dobu dokázala fascinovaně pozorovat a užívala jsem si zážitek, který byl jen a jen pro mě. Výhoda ranního příchodu do chrámu. Nikde žádní další turisté.

Po zkončení jsem se rozhodla si přohlédnout svatyni víc důkladně. (Uvnitř jsem si troufla jen k těm provazům od obřích rolniček, dál by to myslím už obyčejní lidé nesmí.) Obcházím ji tedy z venku dokola a najednou k mému překvapení vidím, že hlavní oltář svatině je zabudovaný ve stovky let starém stromu. Ze předu to vůbec nebylo poznat. Vše najednou do sebe zapadlo. To jedinečné spojení člověka s přírodou, téměř dva tisíce let stará historie tohoto místa... škoda, že v angličtině moc informací ke komplexu nenašla. Rozhodně ne žádné podrobnosti k budovám atd. :-( Ale třeba tady najdete pár zajímavůstek. 

 Hlavní oltář je zabudován přímo do stromu

Další překvapení pro mě bylo, že hned za rohem byly sice staré a dřevěné, ale na první pohled spíš hospodářské budovy. Byl tam i malý rybníček, kde plavaly kachny a husy. V pozadí za zdí bylo slyšet mečení koz nebo ovcí. Zkrátka měli tam hotové malé hospodářství.

Komplex je opravdu velký. Stále jsem objevovala nějakou novou bránu, budovu, alej lemovanou lucernama... ale už jsem se musela pomalu vracet na zastávku. Šla jsem podél kanálu, přes který je ten půlkruhový most. Naskytl se mi na něj ze strany tento nádherný pohled a tím taky dnešní článeček uzavírám. Přístě budu psát o toulání se centerm Osaky.

Asi nejslavnější pohled ze Sumiyoshi Taisha